Zemřel generální tajemník Korejské strany práce Kim Čong Il

V sobotu 17. prosince 2011 zemřel generální tajemník Korejské strany práce (KSP), Nejvyšší vůdce Korejské lidově demokratické republiky (KLDR), Nejvyšší velitel Korejské lidové armády (čtvrté největší armády na světě) a předseda vojenské komise Korejské strany práce soudruh Kim Čong Il. Korejská ústřední tisková agentura (KCNA) vydala zprávu o jeho úmrtí v pondělí 19. prosince. V České republice byla tato zpráva zastíněna hysterií kolem úmrtí bývalého prezidenta ČSSR, ČSFR a ČR, ikony restaurovaného kapitalismu Václava Havla (zemřel v neděli 18. prosince).

      Život a dílo Kim Čong Ila jsou opředeny jednak mnoha legendami příznačnými pro korejské feudálně-náboženské tradice a silný kult osobnosti, posilované revizionistickou ideologií čučche, jednak ale mnoha antikomunistickými pomluvami. Už ohledně data a místa narození Kim Čong Ila se zdroje různí. Dle KLDR se Kim Čong Il narodil 16. února 1942 v tehdejší Japonské Koreji ve vojenském táboře na hoře Pektu (Pektusan) na hranicích dnešní KLDR a ČLR, kde jeho rodiče, otec Kim Ir Sen a matka Kim Čong Suk, pobývali v partyzánském táboře během odboje proti japonským okupantům. Anglická verze Wikipedie i její česká modifikace (obě kupodivu bez antikomunistických výlevů) uvádějí s odkazem na nespecifikované „sovětské prameny" datum narození 16. února 1941 v ruském vojenském táboře blízko sibiřské vesničky Vjatskoje poblíž Chabarovsku, kde Kim Ir Sen velel 1. praporu 88. brigády sovětské Rudé armády.
      V korejském jméně Kim Čong Il je „Kim" příjmením. Anglicky se toto jméno přepisuje jako Kim Jong-il. Za svého pobytu v SSSR používal Kim Čong Il ruskou verzi svého jména Jurij Irsenovič Kim. Zdroje, považující za jeho rodiště SSSR, uvádějí toto jméno jako rodné. Kim Čong Ilův otec Kim Ir Sen je znám také pod anglickým přepisem svého jména Kim Il-sung nebo Kim Il-song.
      Po 2. světové válce se rodina Kim Ir Sena přestěhovala do Pchjongjangu, matka Kim Čong Suk zemřela v r. 1949 v 31 letech při porodu mrtvého dítěte. V době korejské války žil Kim Čong Il v Sovětském svazu (podle jiných zdrojů v ČLR, možná v obou zemích), kam byl otcem poslán do bezpečí. Dva roky studoval na škole pro piloty v NDR a v roce 1964 absolvoval Kim Ir Senovu univerzitu. Na začátku 70. let studoval angličtinu na Maltě.
      Od roku 1964 zastával různé funkce v Korejské straně práce, později se stal osobním tajemníkem svého otce a v roce 1973 tajemníkem strany pro oblast organizace a politické agitace. V roce 1980 jej Kim Ir Sen představil jako svého nástupce. Kim Čon Il byl zvolen do funkcí v politbyru, sekretariátu a vojenské komisi strany a začal být titulován „drahým vůdcem", na rozdíl od „velkého vůdce", svého otce Kim Ir Sena. V roce 1991 se stal nejvyšším velitelem Korejské lidové armády. Od úmrtí Kim Ir Sena v roce 1994 byl vůdcem Severní Koreje, generálním tajemníkem Korejské strany práce však až od r. 1997. Prezidentem KLDR nebyl nikdy, protože Kim Ir Sen byl po své smrti prohlášen za „věčného prezidenta", což potvrdila změna ústavy z r. 1998. Od té doby je funkce prezidenta KLDR fakticky neobsazena. Nejvyššími představiteli KLDR byli kromě Nejvyššího vůdce KLDR a generálního tajemníka KSP Kim Čong Ila předseda vlády (jako poslední z nich od května 2011 dosud Čoe Jong Rim /Choe Yong-rim/), a předseda prezídia Nejvyššího lidového shromáždění (od r. 1998 dosud Kim Čong Nam /Kim Yong-nam/, bez příbuzenského vztahu ke Kim Čong Ilovi), takže není pravdou, že by veškeré přední politické posty v KLDR zastával Kim Čong Il sám nebo se svou rodinou, jak vyplývá z tvrzení buržoazní propagandy.

      Ačkoli se KLDR po smrti J. V. Stalina snažila si udržet nezávislost, ale zároveň dobré vztahy se všemi socialistickými státy, jak s SSSR, ovládaným chruščovovským revizionismem, tak s jemu ostře nepřátelskou maoistickou ČLR, rozpad socialistického tábora a ztráta nebo vážné oslabení tradičních obchodních partnerů severokorejské hospodářství vážně oslabily. Je nezpochybnitelnou zásluhou Kim Ir Sena a jeho následníka Kim Čong Ila, že za této neblahé situace dokázali zabránit restauraci kapitalismu v KLDR a její proměně v kolonii japonských imperialistů a jihokorejských vazalů USA a NATO. Zároveň je třeba uznat, že KLDR ze všech států, vedených v současnosti komunistickými stranami a považujících se za socialistické, v nejmenší míře přistoupila na kapitalistické principy tržní ekonomiky, jež v procesu budování socialistické a komunistické společnosti působí zhoubně a nejsou-li chápány jako dočasný ústup před novým útokem (viz Leninovu Novou hospodářskou politiku), ale jako strategie (ČLR, Vietnam, Laos, nyní i Kuba), vedou k restauraci kapitalismu pod vedením formálně komunistické strany, která však už nehájí zájmy dělnické třídy a jejích spojenců, nýbrž zájmy novodobé „rudé buržoazie", k přeměně socialismu ve státní kapitalismus. V 90. letech sice vedení KLDR povolilo určité formy soukromého maloobchodu a v r. 2002 hovořilo o „socialistickém tržním systému", což je protimarxistická proklamace opsaná od čínského revizionisty Teng Siao-pchinga, nicméně obnova tržních principů nenabyla zdaleka takového rozsahu jako např. v ČLR a výrobní prostředky zůstaly ve státním a družstevním vlastnictví a sociální jistoty obyvatelstva (bezplatné zdravotnictví a školství, dostupné bydlení, důchodové zabezpečení apod.) byly, na rozdíl např. od ČLR, zachovány.
      Vedení KLDR zřejmě důsledně dodržovalo a dodržuje „politiku nezávislosti" vůči ostatním socialistickým státům a nikdy veřejně nekritizovalo SSSR, ČLR ani jiný socialistický stát. V r. 2006 Kim Čong Il údajně při návštěvě ČLR vyslovil obdiv čínskému „rychlému hospodářskému pokroku" (dle anglické verze Wikipedie, ovšem s odkazem na „Institut míru USA", stvořený v r. 1984 Kongresem a schválený prezidentem Reaganem, tedy spíše „Institut války USA"). Je zřejmé, že při návštěvách si státníci vyměňují spíše pochvaly než kritická slova. Španěl Alejandro Cao de Benós, pobývající a politicky pracující v KLDR, odpověděl v lednu 2010 na otázku: „Jaký je skutečný vliv Číny na severokorejskou politiku?": „Prakticky žádný. Jsme suverénní národ a jdeme jen svou cestou. Kdybychom byli poslouchali čínské představitele, už bychom byli kapitalistickou zemí."
      Ještě za existence sovětského bloku, v r. 1984, byl přijat zákon o společných podnicích s cizím kapitálem a začaly vznikat zvláštní ekonomické zóny po vzoru ČLR. V r. 2003 byl v rámci snahy o zlepšování vztahů mezi severní a jižní Koreou otevřen na území KLDR průmyslový park Kaesong s účastí jihokorejských společností, zaměstnávající v květnu 2010 40 tisíc severokorejských pracovníků. Zda zde mají podobné pracovní a platové podmínky jako zaměstnanci ve státním sektoru, nebo zda se tyto blíží nelidskému vykořisťování a ponižování dělníků v podnicích zahraničního kapitálu v ČLR či jižní Koreji, těžko z ČR soudit… Z dostupných informací vyplývá, že k založení dalších zvláštních ekonomických zón s účastí zahraničního kapitálu v KLDR nedošlo.

      Ani ve stručném pojednání o Kim Čong Ilovi nelze opomenout, že jeho otec Kim Ir Sen od r. 1955 propagoval jako státní ideologii KLDR filozofii čučche, jejímiž ústředními myšlenkami jsou nezávislost v politické práci, samostatnost v ekonomickém rozvoji a důraz na národní obranu. Vývoj čučche (v překladu „soběstačnost", „sebedůvěra", „samostatnost") se odvíjel od prohlubování sovětského chruščovovského revizionismu, čínsko-sovětského konfliktu a snahy o nezávislost na SSSR i ČLR. V r. 1972 nahradila filozofie čučche marxismus-leninismus v ústavě KLDR. Kim Čong Ilem byla v r. 1996 do státní ideologie zařazena politika songun, považující za vedoucí sílu socialistické revoluce namísto proletariátu armádu. Čučche je Korejskou stranou práce považována za „původní tvořivou filozofii revoluce" a marxismus-leninismus a dialektický materialismus za „omezený", „nedokonalý" a „překonaný". Pakliže pod vedením Kim Ir Sena byla čučche aplikací marxismu-leninismu na korejské poměry, Kim Čong Il ji dovedl až k zásadní revizi a otevřenému popření marxismu-leninismu, považuje za něj nezřídka různé jeho revizionistické deformace a krach sovětského bloku spojuje s krachem marxismu-leninismu namísto krachu ústupu od něj, krachu oportunismu a revizionismu. Stručnou kritiku Kim Čong Ilova pojetí čučche a politiky songun jsem uvedl v článku „Čučche - původní tvořivá filozofie revoluce nebo odstín revizionismu?" Polemika s jednotlivými Kim Čong Ilovými tezemi je nad rámec tohoto článku, nicméně pozorný čtenář Kim Čong Ilových statí a projevů (některé byly vydány i v češtině) si povšimne zásadního protikladu se spisy Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a jinými dobrými výklady marxismu: Zatímco pro marxismus-leninismus je příznačná a charakteristická materialistická dialektika, vědecká metoda poznávání přírodních a společenských jevů ve všech vzájemných souvislostech, nepřetržitém pohybu a vývoji, díky níž je každá teze logicky argumentačně podložená, Kim Čong Ilovo pojetí čučche je nesourodou směsí vybraných tezí klasiků marxismu-leninismu, ovšem se zatajením původu těchto citací, a jim odporujících idealisticko-mystických, metafyzických (nadpřirozených, nadsmyslných) výroků. Mám obavu, že dlouhodobá aplikace této doktríny musí mít na severokorejskou společnost neblahý dopad. Proklamace o vedoucí úloze armády vytváří prostor pro náhradu diktatury proletariátu (za niž se ostatně KLDR sama nepovažuje) diktaturou nikým nevolené, samozvané vojenské junty. Neméně nebezpečné jsou povídačky o genialitě a neomylnosti strany a jejích vůdců, které v lepším případě předcházejí potlačení socialistické demokracie a přechodu k neomezené vládě byrokracie, v tomto případě především jedné rodiny, tedy k jakémusi sociálmonarchismu, v horším případě už jsou jeho odrazem. Na poli mezinárodního komunistického hnutí je pak zřetelný přechod od internacionalismu k nacionalismu, projevující se od rezignace na pevnou pozici a aktivní spolupráci v mezinárodním komunistickém hnutí až po popírání podílu SSSR na osvobození Koreje od japonských okupantů.

      Kim Čong Il měl tři syny a jednu dceru. Nejmladší z nich, Kim Čong Un (Kim Jong-un), byl 2. června 2009 představen jako Kim Čong Ilův nástupce a oficiálně od té doby titulován „vynikající soudruh". Za více než dva roky, které od té doby uběhly, nebyly dosud o Kim Čong Unovi zveřejněny podrobnější informace, rozcházejí se dokonce údaje o roce jeho narození (1983 nebo 1984 - že by rodová tradice?), nejsou známy jeho názory, lze proto stěží předvídat, jaký vliv bude mít na vývoj KLDR. S ohledem na jeho věk a situaci v KLDR v době jeho dětství a dospívání lze stěží předpokládat, že se mu dostalo rozsáhlejšího marxistického vzdělání. Největší nebezpečí vidím v tom, že se může zhlédnout v čínském modelu „socialistické tržní ekonomiky". Je ovšem otázkou, do jaké míry bude Kim Čong Un samostatně rozhodovat.

      Ať už je to s postojem KLDR k marxismu-leninismu jakkoli, je zřejmé, že severokorejský režim hrdě vzdoruje pokusům amerického imperialismu a jeho přisluhovačů o své zotročení. Každý takový režim je neokoloniálním agresorům trnem v oku. Prostředky k jeho likvidaci jsou různé, od vojenské intervence přes ekonomický nátlak po psychologickou válku. Psychologický nátlak, demoralizace a apolitičnost mas a jejich touha po zahálčivém, bezpracném a konzumním způsobu života, přehlížené po léta ve většině socialistických států, byly jednou z nejdůležitějších příčin jejich pádu. V KLDR se tak nestalo. Buržoazní propaganda proti severní Koreji je součástí antikomunistické kampaně, přední metody k udržení kapitalistického panství. Využívá toho, že KLDR z osobní zkušenosti zná velmi málo cizinců, a tak je možné jim bezostyšně namlouvat, že zde dochází k fyzické likvidaci politických odpůrců v koncentračních táborech, že celé rodiny jsou vražděny ve skleněných plynových komorách za dohledu komunistických tyranů, že KLDR plánuje války proti kapitalistickým státům pomocí jaderných zbraní, že Kim Čong Il měl po celé zemi pohádkové paláce a miliardy v západoevropských bankách, zatímco mezi lidem zuřil hladomor, atd. atp. Žádné důkazy takových tvrzení neexistují, a totéž lze prohlásit o České republice, o USA či o Německu. Člověk, který by tak učinil, by byl považován za blázna. Pokud to prohlásí o severní Koreji, je považován za „bojovníka za lidská práva". Není náhodné, že kampaň proti KLDR je téměř navlas podobná kampani proti každému režimu a jeho představiteli, který se odmítl podřídit imperialismu USA a jeho vazalů.
      Nám dostupných obrazových materiálů z KLDR je poskromnu. Ukazují však upravená, moderní a vzkvétající města a vesnice, továrny, závody a zemědělská družstva, veselé lidi při práci i zábavě a mohutné manifestace na podporu vlastních představitelů a jejich politiky. Obrazových materiálů ze „západních demokracií" i našich osobních zkušeností z ČR a SR je mnoho: Ukazují pustnoucí nebo už zpustlá, zanedbaná města a vesnice, továrny, závody a zemědělské podniky, nezaměstnané, bezdomovce, žebráky, zloděje, zahálející mládež bez budoucnosti a demonstrace proti představitelům vlastních zemí, proti jejich politice. Takový je rozdíl mezi Korejskou lidově demokratickou republikou po úmrtí jejího předního představitele Kim Čong Ila a mezi Českou a Slovenskou republikou po úmrtí jejich někdejšího předního představitele Václava Havla.
      Je třeba důsledně rozlišovat marxistickou kritiku politiky Korejské strany práce, Kim Čong Ila a severokorejského vedení od antikomunistické propagandy. Bránit polemice, kritice a sebekritice v komunistickém hnutí je vážnou chybou. Neméně chybné je podceňovat antiimperialistickou úlohu KLDR či dokonce souhlasit s její porážkou, „protože není důsledně marxisticko-leninská".

Leopold Vejr