„Přiblížit svět lidí, kteří žili dávno před námi, a učit se kriticky hodnotit tyto společnosti a politické uspořádání. To je spolu s estetikou, uměleckými technikami a kvalitami tvůrců jeden z významných rysů umění: formuluje, dělá pochopitelným a hmatatelným a umožňuje prožít duchovně i rozumově, co hýbalo a hýbá lidmi v jiných světech a časech. Výstava může být chápána také jako příležitost přiblížit lidi ze vzdálené země, ze země, kterou většina z nás nikdy neviděla. Právě proto, že se umění Korejské lidově demokratické republiky tak liší od našich představ o moderním umění, měli bychom jej učinit námětem diskusí: jako zrcadlo společnosti, v níž bylo stvořeno, jako metaforu jejích kořenů." Tak rakouská federální ministryně pro vzdělání, umění a kulturu vysvětluje důvod konání výstavy nazvané Květiny pro Kim Ir-sena, jež od 19. května do 5. září tohoto roku pořádá Österreichisches Museum für angewandte Kunst/Gegenwartskunst (MAK) ve Vídni.
Není to poprvé, co tato vídeňská galerie připravila expozici pro většinu Evropanů tak netradiční a kontroverzní. V roce 1988 se například konala výstava „Umění a revoluce. Ruské a sovětské umění 1919-1932", roku 1994 „Tyranie krásného. Architektura v době Stalinově" a o pět let později „Umění kinematografie. Indiánští kreslíři plakátů v MAK". Pohnutky vysvětluje umělecký ředitel galerie takto: „My se považujeme za styčnou plochu globální komunikace, jež překonává hranice všech druhů. Znovu a znovu ukazujeme světy, které jsou tak vzdálené obchodu s uměním, které leží mimo oblast ‚západního' umění a architektonických směrů. Umělecké výstavy nemohou vyřešit politické konflikty, avšak doufáme, že přispějí k jejich zmírnění. Ačkoli Květiny pro Kim Ir-sena nemají být chápány jako politické stanovisko, opravdu usilují o přenesení pozornosti na skutečnost, jak často ‚naše západní' ideologické pojetí zamlžuje, když už přímo nepřekrucuje pohled na realitu. Pouze ti, kteří strhnou zábrany ve vlastní mysli, jsou opravdu schopni překonat existující zdi a jedině ti, kteří jednou provždy řeknou sbohem evropocentrickému a kulturnímu imperialismu, jsou schopni prohlédnout."
Výstava sestává ze 133, často velkoformátových děl, zapůjčených od Galerie severokorejského umění v Pchjongjangu. Polovina z nich byla vytvořena za posledních deset let. Jsou převážně ve stylu socialistického realismu a čučche (podrobněji viz níže). Jde tedy o umění realistické, třídně uvědomělé, revoluční, srozumitelné, optimistické, dramatické, kritické k „západnímu umění" (formalismu, abstrakci apod.), formou i obsahem blízké lidu a kolektivní. Mezi nezobrazovanější motivy patří vůdcové Kim Ir-sen a Kim Čong-il, scény ze života lidu (ve fabrikách, na poli, při odpočinku, při společné zábavě), vojenské výjevy, krajiny atp., nechybějí ani nejrůznější plakáty.
Svůj, i když ve srovnání s výtvarným uměním malý prostor dostala i architektura Pchjongjangu, která má být dle slov prezidenta Kim Ir-sena vzorem pro celou zemi (připomeňme, že téměř celé město muselo být znovu vybudováno po bombardování Američany během korejské války). Pro ni jsou typické široké třídy, obrovská náměstí, monumentální stavby (Velká lidová knihovna, Stadion Prvního máje, hotel Rjugjong, Kim Ir-senovo mauzoleum, Vítězný oblouk, socha Čcholimy, věž čučche) a velké množství uměleckých prvků ve veřejném prostoru (výzdoba metra). Speciálně pro tuto výstavu byla vyrobena zmenšená replika věže čučche, vztyčené v roce 1982 a vysoké 170 metrů, doplněná množstvím nákresů a přípravných konceptů. Architektonická výstavba Pchjongjangu je podřízena geometrickému a osovému principu.
Na výstavě téměř nebylo zastoupeno období rané lidově demokratické Koreje; po osvobození v Koreji převládaly importované západní styly a postupy spolu se silnými japonskými vlivy. Právě japonští utlačovatelé v 1. polovině 20. století vědomě vytlačovali tradiční malbu a kaligrafii olejomalbou. Na řadu tedy přišla etapa „koreanizace". První roky lidové demokracie byly nicméně v případě výtvarného umění ještě ve znamení rozrůzněnosti metod a stylů, neprosadil se tedy okamžitě socialistický realismus. Jeho prvky do malby pronikaly spíše postupně. U sochařství se zatím socialistický realismus dle sovětského vzoru projevil velmi výrazně, a to také proto, že před osvobozením nebyl tento obor příliš rozšířený; sochaři nového režimu již studovali v SSSR a dalších východoevropských zemích, což mělo zásadní vliv na jejich osobní přístup a pojetí. Zajímavé je, že přední umělci té doby byli členy vládnoucí Korejské strany práce, někteří z nich dokonce velmi vysoce postavenými, zmiňme zde alespoň Jang Mjong Rjonga (autora obrazu nazvaného Poledne z roku 1963), Kim Ju Gjonga, Kil Jin Sopa, Kim Hwan Hoa (malíře prvních aktů, dodnes velmi populárního v obou částech Koreje) či Pae Un Songa, jenž během korejské války odešel z Jihu na Sever.
Nicméně již v 1. polovině 60. let je socialistický realismus nahrazován uměním čučche, které zdůrazňovalo roli vůdcovství, ducha revolučního boje a synovskou úctu; tyto prvky byly ostatně šířeny do života celé společnosti (tento proces je nutno posuzovat v širším kontextu tehdejší severokorejské společnosti). Umění čučche bylo oficiálně zakotveno i v ústavě z roku 1972 jako „národní ve formě a socialistické obsahem". Současně dochází k tlaku obrodivšího se tradičního malířství (čosonhwa) na olejomalbu, což je opačný proces, než jaký byl z velké části násilně vyvolán za japonské nadvlády. Důsledkem vzájemného působení je jakási kombinace obou, což můžeme vidět například u „Večerní záře nad řekou Kangson" (1973) Čong Jong Mana či „Matčina přání" (1987) Pak Jo Ila. Tato „hyperrealistická čosonhwa" (Frank Hoffmann) v 80. letech výrazně ovlivnila jihokorejský styl Minjung, který byl radikálním protestem vůči moderní společnosti, jejímu útlaku a vykořisťování. Vyvíjela se však i „kaligrafická čosonhwa" (Hoffmann) navazující na tradiční inkoustovou, štětcovou a pestrobarevnou malbu. Zde zmiňme alespoň Ri Sok Hoa, malíře známého pro převažující motivy rostlin a květů. Od 90. let se začínají objevovat i osobní styly umělců, Sonu Jonga (netradiční vyobrazení skal) či Mun Hwa Chuna (velkoformátové obrazy vln). Druhý jmenovaný je na výstavě zastoupen svými „Vlnami na jezeře Song".
Celá výstava mne mile překvapila a domnívám se, že může být zajímavá pro všechny, kdo chtějí poznat cizí kulturu a umění společnosti, která vyznává úplně jiné hodnoty než ta „západní". Za zamyšlení jistě stojí i fakt, co by následovalo, pokud by nějaká galerie z České republiky přišla s nápadem připravit expozici současného severokorejského umění. Zběsilí antikomunisté, ovládající stát, by jistě nic takového nikdy nepřipustili…
Na úplný závěr slova ředitele Galerie korejského umění v Pchjongjangu Han Chang Gjua, jimž nemohu dát než za pravdu: „Tato výstava, jež přináší letmý pohled na naše současné umění, znázorňuje slovutné a půvabné výjevy naší vlasti, citová hnutí a pocity lidí a jejich společného života. Doufám, že výstava pomůže návštěvníkům lépe pochopit KLDR a její lid."
Ladislav ZemánekNa výstavě téměř nebylo zastoupeno období rané lidově demokratické Koreje; po osvobození v Koreji převládaly importované západní styly a postupy spolu se silnými japonskými vlivy. Právě japonští utlačovatelé v 1. polovině 20. století vědomě vytlačovali tradiční malbu a kaligrafii olejomalbou. Na řadu tedy přišla etapa „koreanizace". První roky lidové demokracie byly nicméně v případě výtvarného umění ještě ve znamení rozrůzněnosti metod a stylů, neprosadil se tedy okamžitě socialistický realismus. Jeho prvky do malby pronikaly spíše postupně. U sochařství se zatím socialistický realismus dle sovětského vzoru projevil velmi výrazně, a to také proto, že před osvobozením nebyl tento obor příliš rozšířený; sochaři nového režimu již studovali v SSSR a dalších východoevropských zemích, což mělo zásadní vliv na jejich osobní přístup a pojetí. Zajímavé je, že přední umělci té doby byli členy vládnoucí Korejské strany práce, někteří z nich dokonce velmi vysoce postavenými, zmiňme zde alespoň Jang Mjong Rjonga (autora obrazu nazvaného Poledne z roku 1963), Kim Ju Gjonga, Kil Jin Sopa, Kim Hwan Hoa (malíře prvních aktů, dodnes velmi populárního v obou částech Koreje) či Pae Un Songa, jenž během korejské války odešel z Jihu na Sever.
Nicméně již v 1. polovině 60. let je socialistický realismus nahrazován uměním čučche, které zdůrazňovalo roli vůdcovství, ducha revolučního boje a synovskou úctu; tyto prvky byly ostatně šířeny do života celé společnosti (tento proces je nutno posuzovat v širším kontextu tehdejší severokorejské společnosti). Umění čučche bylo oficiálně zakotveno i v ústavě z roku 1972 jako „národní ve formě a socialistické obsahem". Současně dochází k tlaku obrodivšího se tradičního malířství (čosonhwa) na olejomalbu, což je opačný proces, než jaký byl z velké části násilně vyvolán za japonské nadvlády. Důsledkem vzájemného působení je jakási kombinace obou, což můžeme vidět například u „Večerní záře nad řekou Kangson" (1973) Čong Jong Mana či „Matčina přání" (1987) Pak Jo Ila. Tato „hyperrealistická čosonhwa" (Frank Hoffmann) v 80. letech výrazně ovlivnila jihokorejský styl Minjung, který byl radikálním protestem vůči moderní společnosti, jejímu útlaku a vykořisťování. Vyvíjela se však i „kaligrafická čosonhwa" (Hoffmann) navazující na tradiční inkoustovou, štětcovou a pestrobarevnou malbu. Zde zmiňme alespoň Ri Sok Hoa, malíře známého pro převažující motivy rostlin a květů. Od 90. let se začínají objevovat i osobní styly umělců, Sonu Jonga (netradiční vyobrazení skal) či Mun Hwa Chuna (velkoformátové obrazy vln). Druhý jmenovaný je na výstavě zastoupen svými „Vlnami na jezeře Song". Celá výstava mne mile překvapila a domnívám se, že může být zajímavá pro všechny, kdo chtějí poznat cizí kulturu a umění společnosti, která vyznává úplně jiné hodnoty než ta „západní". Za zamyšlení jistě stojí i fakt, co by následovalo, pokud by nějaká galerie z České republiky přišla s nápadem připravit expozici současného severokorejského umění. Zběsilí antikomunisté, ovládající stát, by jistě nic takového nikdy nepřipustili…
Na úplný závěr slova ředitele Galerie korejského umění v Pchjongjangu Han Chang Gjua, jimž nemohu dát než za pravdu: „Tato výstava, jež přináší letmý pohled na naše současné umění, znázorňuje slovutné a půvabné výjevy naší vlasti, citová hnutí a pocity lidí a jejich společného života. Doufám, že výstava pomůže návštěvníkům lépe pochopit KLDR a její lid."
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára