Přinášíme vám obsáhlý rozhovor se soudruhem Alejandrem Caem de Benós, který pořídil italský novinář Enzo Reale pro italské noviny L´Opinione delle liberta v lednu tohoto roku. Předseda Sdružení přátel Koreje (http://www.korea-dpr.com) a zvláštní delegát Výboru pro kulturní styky se zahraničními zeměmi Korejské lidově demokratické republiky v něm vyvrací polopravdy a lži, jež šíří buržoazní média, vytvářejíce tak představu Severní Koreje jako státu zla, který znamená nebezpečí pro „mír, svobodu a demokracii" ve světě. Pravda je zatím úplně jiná. Americký imperialismus rozdělil jeden národ, rozdělil korejské rodiny v zájmu zachování svého mocenského postavení v oblasti a snaží se pokrokový režim na Severu zničit. Snaží se o to již šedesát let. Ale nezdolná vůle korejského lidu vedeného revolučním předvojem, Korejskou stranou práce v čele se soudruhem Kim Čong-ilem statečně vzdoruje útokům světového imperialismu. Korejská lidově demokratická republika je jednou z posledních pevností socialismu - přečkala ozbrojený konflikt vedený Spojenými státy a OSN v prvních letech své existence, přežila rozpad socialistického bloku, překonala fatální obtíže způsobené dočasnou porážkou světového socialismu a v posledních letech posiluje svoji pozici. Přejeme hrdinnému korejskému lidu mnoho úspěchů při dalším rozvíjení jeho socialistického zřízení!
Začněme od začátku. Kdy a jak vznikla vaše vášeň pro Severní Koreu?
Bylo mi 15 let. Hledal jsem systém, který by představoval mé ideály rovnostářské společnosti. V té době se rozpadl Sovětský svaz a každý upřel svůj pohled na sociální demokracii a nechtěl být už nazýván „komunistou". Teorie byla na prodej. Studoval jsem systémy Vietnamu, Číny a Kuby. Severní Korea byla tabu i pro krajní levici. V Madridu jsem se poprvé setkal se třemi severokorejskými rodinami, které zastupovaly svoji zemi ve Světové organizaci cestovního ruchu. Do rukou se mi dostaly nějaké materiály, začal jsem rozvíjet svůj zájem.
Teď o přechodu od nadšeného obdivu k práci pro severokorejský režim. Jak jste získal jeho důvěru?
Byla to dlouhá cesta, která trvala deset let. V roce 2002 mě Pchjongjang jmenoval zvláštním delegátem. Mým snem vždy bylo pracovat pro skutečný socialismus. Úplně jsem se se Severní Koreou ztotožnil, nejen ideologicky, ale též duchovně a kulturně. Zprvu jsem se setkával s atmosférou podezření a pochopitelných pochybností o mých schopnostech. Pokud jste ale schopen prosazovat a plnit své nápady, dostane se vám jednomyslné podpory. Po mnoha letech snah podporovat vzdělávací a kulturní projekty se mezníkem stalo vytvoření oficiální webové stránky Korejské lidově demokratické republiky [http://www.korea-dpr.com/] v roce 2000, prvního komunikačního kanálu mezi Koreou a světem. Poté, co stránka získala povolení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva kultury, vyslovil svůj souhlas i Kim Čong-il. Podle zákona totiž nemůžete zemi zastupovat, pokud jste se v KLDR nenarodil. V mém případě udělali výjimku, protože uznali, že jsem ukázal ochotu skutečně splnit si sen pracovat pro ně. Rád bych také zdůraznil, že mi severokorejská vláda nikdy nedávala žádný plat.
Jaké jsou přesně vaše povinnosti v Pchjongjangu? Jaké funkce vykonáváte?
Zastávám funkci celosvětového vyslance, včetně diplomatické, kulturní a obchodní odpovědnosti. Mám na starosti vítání zahraničních delegací, řešení logistických problémů, když do Pchjongjangu přijedou diplomaté, starám se o vztahy a kontakty s politiky zajímajícími se o skutečnou Severní Koreu, vystupuji jako mluvčí vlády v mezinárodních médiích. Je to mnohostranný úkol, který předtím neexistoval.
Do jaké míry se účastníte vládního obchodu v KLDR? Býváte přítomen na oficiálních schůzkách? Radíte nejvyšším vládním funkcionářům v daných oblastech?
Pracuji pro Výbor pro kulturní vztahy se zahraničními zeměmi, který je závislý na Ministerstvu zahraničních věcí a Ministerstvu kultury. Pravidelně se scházím s čelnými představiteli státu, například s předsedou Lidového shromáždění Kim Jong-namem a dalšími.
Kolik členů a poboček má Sdružení přátel Koreje [Korean Friendship Association, KFA]? Jak je financováno?
Máme 9 tisíc členů ve 120 zemích, ale pouze tři kanceláře. Téměř všechny peníze jdou z mé kapsy. Kromě toho určitý příjem plyne z prodeje našich produktů a z provizí ze smluv, které sjednáme pro severokorejskou vládu, ale z toho druhého je příjem opravdu malý. Abych byl konkrétní, v Itálii jsme podepsali smlouvu s Indesitem na dodávku levných spotřebičů pro naše občany. Jako všichni i my hledáme kvalitní výrobky, a proto dáváme přednost evropským společnostem před čínskými.
Jaké jsou hlavní cíle KFA?
Ukázat naši zemi takovou, jaká opravdu je, a přiblížit ji všem, kdo mají zájem ji poznat. Samozřejmě je nutné, aby takoví lidé Severní Koreu respektovali, neměli nepřátelské úmysly a neuráželi nás.
Jak jistě víte, Spojené státy zavedly sankce proti bance Delta Asia, se sídlem v Macau, která je považována za místo, kde má své účty severokorejská vláda. Jaké je spojení KFA s touto otázkou?
KFA nemá v zahraničí žádné bankovní účty. Jak jsem již řekl, všechny peníze pocházejí z drobného obchodu nebo z mé vlastní kapsy, z mé práce a mých investic. Mimoto není problematika banky Delta Asia v současnosti aktuální. Obvinění ze strany USA byla vyvrácena jako neopodstatněná a když Washington přešel od útoků k dialogu, byly účty odblokovány. To se stalo před několika měsíci.
Kolik času trávíte v Severní Koreji?
Tak sedm měsíců v roce a zbytek na vládních misích v zahraničí.
Přidáváte se k severokorejským diplomatům na jejich schůzkách se zahraničními představiteli?
Málokdy. S diplomaty spolupracuji, ale přímo se diplomatických jednání neúčastním.
Povězte mi o svých posledních misích.
V listopadu jsem letěl do Kanady vyjednávat s velkou farmaceutickou firmou o dodávkách léků do naší země. Pracujeme rovněž s italskými protějšky na projektech souvisejících s obnovitelnou energií.
Podnikáte v Severní Koreji?
Ne, ani to není možné.
Mohl byste popsat svůj typický den v Pchjongjangu?
Ráno v sedm vstanu, posnídám a jako každý jdu do práce. Poté, co se sejdu s místními řediteli, abych s nimi projednal pracovní plán na daný den, obvykle dohlížím na zahraniční delegace během setkání s našimi ministry. Severokorejští představitelé anglicky moc neumějí a často musím tlumočit. Kim Čong-il zato mluví plynně anglicky, rusky, čínsky a samozřejmě korejsky.
Kde v Pchjongjangu žijete?
Bydlím v malém bytě nedaleko hotelu Korjo v centru města, pár kroků od Ministerstva zahraničních věcí. Do práce chodím pěšky, ač mám, stejně jako všichni vládní úředníci, přístup ke služebnímu vozu.
Co děláte, když nejste v práci?
Moc volného času nemám. Pracujeme od pondělka do neděle a obvykle končíme kolem jedné v noci. Někdy schůzky pokračují přes noc v restauraci.
Vy jste získal severokorejské občanství. Co znamená být občanem KLDR?
Znamená to, že bojujete za nezávislost a za zachování národní kultury. Jedná se o závazek k budování něčeho, co není jen vaším osobním ziskem, nýbrž prospěchem pro celou společnost.
Je pravda, že vás lidé v Pchjongjangu poznávají, když jdete po ulici? Co vám říkají?
Je to tak. Jsem docela známý, protože vystupuji v různých televizních programech a hovořím tam. Zpívám také pro lidi na veřejných shromážděních korejské písně. Jednají se mnou s náklonností a obdivem, jako s jedním z nich. V Severní Koreji nejsou žádné společenské rozdíly a stranický vůdce znamená to samé, co jakýkoli řadový občan.
Mluvíte dobře korejsky?
Ne, stále se učím. S kolegy mluvíme anglicky a písně zpívám zpaměti. Mé články v Rodong Sinmun [oficiální list ÚV Korejské strany práce] jsou napsány anglicky a potom přeloženy.
Bavme se teď o zvycích. Jak byste z morální stránky charakterizoval severokorejskou společnost?
Především úcta k rodině, ke starým lidem a obecně k sousedům. Tohle v Jižní Koreji už nenajdete díky západním vlivům a americkému kulturnímu imperialismu.
Jaké odznaky to máte na své uniformě?
Civilní a vojenské pocty. Mezinárodní řád za kulturní aktivity, Řád národní vlajky za zapojení do společnosti a medaile za pracovní zásluhy.
Bojoval jste někdy v severokorejské armádě?
To samozřejmě ne. Ale mé vojenské pocty jsou uznáními udělovanými pouze nejvyšším armádním činitelům. Udělil mi je plukovník v Pchanmundžomu [vesnici ležící na hranicích Severní a Jižní Koreje].
Dostal jste někdy dar od Kim Čong-ila?
Ano, daroval mi porcelánový čajový servis.
Necítíte se být privilegovaný?
Ne, protože má cizí státní příslušnost mi vždycky působila víc obtíží než výhod. Nikdo v dějinách nedosáhl toho, co se podařilo mně. Proti mně hrálo všechno. Kdokoli mi řekl, že to je nesplnitelný sen, odpověděl jsem slovy Kim Čong-ila, že slovo „nemožný" v korejském jazyce neexistuje. A dokázal jsem to. Každý Severokorejec má přístup k vládním pozicím, ale v případě cizince tomu teoreticky tak není.
Každý Severokorejec? Jste si jistý? Kdo v KLDR vybírá vládnoucí vrstvu?
Lid skrze volby konané každé čtyři roky. Jinak by systém nepřežil.
Ale když pracuji třeba ve fabrice na výrobu bot a chci vstoupit do strany a začít politickou kariéru, jak to udělám?
Promluvíte si se soudruhy z pracoviště, vysvětlíte jim své úmysly a požádáte o jejich podporu. Oni pak navrhnou vaši kandidaturu Nejvyššímu lidovému shromáždění a zvolí vás. Můžete kandidovat za jakoukoli ze tří existujících stran.
Ze tří?
Ovšem, my nemáme pouze Korejskou stranu práce. Akorát že to tady nefunguje jako na Západě - nejsou zde žádné opoziční strany, žádné boje o moc, všechny politické síly jsou zastoupeny v legislativním procesu.
Kolik členů Korejská strana práce má?
Kolem šesti milionů [v KLDR žije přibližně 24 milionů lidí]. Nicméně každý se může účastnit stranických schůzí, třebaže není jejím členem.
Koluje o vás jeden příběh. Říká se v něm, že jste před několika lety vyhrožoval Andrew Morseovi z ABC [American Broadcasting Company, americký buržoazní kanál] kvůli kritické reportáži o KLDR, že jste se bez dovolení dostal do jeho pokoje a rozbil jeho počítač. Jak to bylo?
Američtí novináři nemohou vstoupit na území KLDR bez zvláštního víza. Prokázal jsem mu laskavost a riskoval jsem svou pověst. Opakovaně jsem jej varoval, aby nefotografoval strategická místa jako vojenská zařízení či železniční stanice. Od samého začátku se choval po svém a nedbal mých pokynů. Sledoval vlastní cíl - sbírat citlivé údaje a prodat je FBI nebo americké vládě. Neměl jsem na výběr, ilegální materiály jsem zabavil.
Skutečně se domníváte, že by americký novinář byl schopen prodávat informace své vládě?
Samozřejmě. Je to také jediný způsob, jak se jakožto Američan do Severní Koreje dostat, aniž byste podléhali omezením. Pro nás je každý turista potenciálním špionem. Ti, kdo do KLDR cestují jako turisté, nemohou uvidět skoro nic.
Když se člověk podívá na obrázky ze Severní Koreje, Pchjongjang se jeví jako impozantní, ale prázdné město s několika chodci a policisty řídícími neexistující provoz. Je tomu tak?
Pchjongjang je monumentální město, skoro celé znovuvybudované po americkém bombardování, s téměř čtyřmi miliony obyvatel. Dojem prázdnoty plyne z jeho rozlehlosti. V Severní Koreji není žádný provoz, protože musíme šetřit na palivu a doprava je zcela veřejná. Každá společnost, každé ministerstvo, každá organizace má tři až čtyři automobily. Pouze určité skupiny občanů mají soukromá vozidla - Korejci usadivší se v Japonsku a vrátivší se v 80. letech domů, atleti, významné osobnosti či přední vědci. V Pchjongjangu jsou všechny budovy lidovým vlastnictvím, nenajdete zde soukromé domy. Domy přiděluje stát a občané nemusejí platit ani won [severokorejská měna] za jeho pronájem a držení, pokud spotřeba energie dané domácnosti nepřesáhne stanovený limit.
Je v Pchjongjangu nějaký noční život? Jsou zde kina, restaurace?
Ovšemže jsou. A také karaoke, bowling, kulturní střediska. Kulturní aktivity jsou roztroušeny po celé zemi, nejsou jen v Pchjongjangu. Lidé chodí se svými rodinami do parků, hrají karty, rybaří a vůbec chodí spát velmi pozdě, až mezi druhou a třetí hodinou.
Jaké filmy se promítají?
Cílem kina je formování společenského vědomí. Nepromítáme žádné filmy, jež by podporovaly kapitalismus nebo vyzývaly ke svržení naší společnosti. Nepromítáme ani filmy pornografické. Kim Čong-il je filmový nadšenec, ale na rozdíl od toho, co se říká na Západě, jeho knihovna neobsahuje filmy z Hollywoodu.
Jak lidé žijí v hlavním městě a na venkově? Jaké jsou rozdíly?
Venkovské oblasti mají méně služeb než hlavní město, ale obecně byl život na vesnici vždy lepší než ve velkých městech. Rodiny mohou například cokoli pěstovat na půdě jim přidělené v rámci družstev. Když tu byly problémy s jídlem, rolníci žili mnohem lépe než lidé ve městech. Navíc jsou jejich platy téměř dvojnásobné v porovnání s úředníky. Stát pečuje o všechno - o domov, o zdravotní péči, o potravinové lístky.
Je Veřejný distribuční systém stále funkční?
Samozřejmě. Každé rodině jsou přiděleny kvóty na potraviny - vejce, kuřata, ale také na oděvy - boty, šaty. Pravdou je, že během potravinové krize byl systém omezen, avšak nikdy nebyl přerušen, a od roku 2000 se vrátil na původní úroveň. A to je jádro našeho socialismu.
Nedávno se v článku stranického listu Rodong Sinmun objevil výrok Kim Čong-ila, kdy uznává, že dosud nebyly pokryty všechny základní potřeby obyvatelstva. Jak byste tato slova vysvětlil?
Jednoduše jako uvědomění si toho, k čemu došlo v letech 1995 až 2000, což Severní Korea nikdy nepopírala. Po pádu socialistického bloku naše země ztratila své obchodní partnery, americká blokáda se zintenzivnila a navíc nás postihly vážně přírodní pohromy. Bylo nezbytné přebudovat národní hospodářství, včetně otevření se kontaktům se společnostmi z kapitalistického světa. Tato fáze dosud neskončila.
Je nechvalně známé, že politické a vojenské elity si ve srovnání s řadovými občany užívají výsad (v bydlení, jídlu, spotřebním zboží). Ale Severní Korea je rovnostářskou společností - není v tom rozpor?
To je lež. V celé zemi žije armádní generál stejně jako zaměstnanec fabriky. Náš viceprezident bydlí ve stejném bytě jako jakýkoli jiný občan. Jinak by také systém padl. Lidé nejsou hloupí.
Ale během hladomoru příslušníci nomenklatury měli větší příděly jídla než obyčejní lidé…
Neměli, Kim Čong-il sám jedl misku rýže jako všichni ostatní Severokorejci.
Ale bydlel v paláci…
Další lež. Náš vůdce má tajné objekty v různých částech země, a to z prostého důvodu; stále totiž cestuje, aby zůstal s lidmi.
To myslíte vážně?
Ano. Dnes navštíví farmu, zítra vojáky, následující den družstvo a každé ráno noviny informují o jeho cestách a setkáních s obyčejnými lidmi.
Jaké knihy je možno v Severní Koreji číst? Je pravda, že Velká lidová knihovna v Pchjongjangu má západní texty včetně Orwellových románů či francouzských klasiků? Kdo tam může chodit?
Nevím, jestli tam mají Orwella, a přijde mi to jako výsměch. Ale můžete tam nalézt mnoho západních knih, především klasiků. Nejsou s tím žádné problémy za předpokladu, že texty nešíří pornografii či kapitalistickou propagandu. Knihovnu může navštěvovat každý občan.
A co je možné koupit v knihkupectvích?
Všechno možné - matematiku, geometrii, díla našich vůdců. Kontrola je však rozhodující pro zajištění životnosti systému.
Je pravda, že Kim Čong-il je fanoušek internetu?
On se obecně vzato o nové technologie zajímá. A vím jistě, že má e-mailovou adresu.
A kdo mu píše?
Já jsem mu několikrát psal a dostal jsem odpověď. Samozřejmě jsem ho obtěžoval pouze v naléhavých záležitostech.
Pokud vím, v KLDR není internet, jak si jej představujeme my. Můžete popsat, jak síť funguje a kdo ji používá?
Je to vlastně intranet. Uživatelé se mohou zdarma připojit k chatu a ke svým e-mailům. Což je stejné jako u internetu, ale funguje to pouze v rámci Severní Koreje. Informace jsou filtrovány, aby lidé nepřicházeli do styku s pornografií či násilím.
Jako třeba zpravodajství CNN?
To není žádné zpravodajství, ale čirá propaganda.
Jak sami sebe Severokorejci vnímají? Jsou rasisty nebo tolerantními lidmi? Do jaké míry pomáhají nacionalistické city utužovat režim? Ptám se vás proto, že byla právě publikována nová kniha B. R. Myerse Nejčistší rasa [ve které se tento americký profesor působící na jihokorejské univerzitě v Busanu snaží dokázat, že současná severokorejská společnost není založena na marxismu-leninismu, respektive čučche, nýbrž na ideách nacionálního socialismu a rasového nacionalismu vycházejícího z japonského fašismu]. Myslím, že kniha poskytne podněty k diskusi mezi experty a vědci.
Severokorejští vlastenci jsou zastoupeni v rámci Korejské strany práce, která brání svébytnost a jednotu země. Ale koncept rasy je severokorejské společnosti, jež nesmírně trpěla pode jhem japonské rasové politiky, cizí.
Musel jste někdy platit za své politické přesvědčení?
Ano, hodně, protože západní společnost není svobodná, ale zcela manipulována zájmy vládnoucí třídy. Ztratil jsem práci, dlouholeté přátele, dlouho jsem měl problémy s rodinou. Dost jsem trpěl. Teď už je to jiné, jsem známý a respektovaný.
Cítíte se v KLDR svobodněji?
Samozřejmě. Žiji v zemi, kde lidé sdílejí mé vlastní ideály a kde si nemusíte neustále hlídat svou peněženku. Jde o model společnosti, který vám dovoluje odpočívat.
Na Západě je Severní Korea vnímána jako vzorová ukázka totalitního státu, v němž neexistují lidská práva ani základní svobody a ve kterém je jakýkoli názor odlišný od oficiálního tvrdě potlačen. Chtěl bych znát vaši verzi.
Ti, kdo se na ni takhle dívají, nevědí zhola nic o jejích dějinách a kultuře. Já jsem člověk, který se chtěl vždy nejprve na vlastní oči přesvědčit o tom, co ostatní považovali za samozřejmé. A tak to bylo i se Severní Koreou a musím říci, že velká většina těch, kdo navštívili naši zemi, poté změnila svůj názor.
Jak byste popsal severokorejský politický systém?
Jako socialistický systém založený na ideologii čučche, v jejímž středu stojí člověk jako hlavní síla společenské přestavby.
Věříte, že Severokorejci jsou spokojeni se svým způsobem života?
Ano, velmi. Mnohem víc než na Západě. Pokaždé když přijedu do Španělska, rád se zase co nejdříve do Pchjongjangu vracím, potom, co vidím takové množství lidí ve finanční tísni, obávajících se o svoji budoucnost. Severokorejci žijí v lepší společnosti z morálního, ideologického i duchovního hlediska.
Tak proč se lidé pokoušejí uprchnout za hranice a riskují při tom svůj život?
Protože propaganda v buržoazních médiích je velmi silná. V každém případě mnoho tzv. uprchlíků překročilo hranici s Čínou v období potravinové nouze, jelikož podmínky na Severu byly velmi tvrdé. Hodně z nich se později vrátilo a pouze pár stovek lidí se rozhodlo v Číně zůstat, když byli zlákáni vidinou snadného výdělku. Pokud by se tito lidé dnes do Koreje vrátili, měli by vysvětlit, proč se rozhodli odtrhnout od ostatních. Bojí se ale odmítnutí ze strany společnosti, takže raději zkouší hledat štěstí na Jihu.
Ale ani dnes tok uprchlíků neustává.
To jsou jednotlivé případy, obvykle ovlivněné propagandou. V mnoha případech se zase vrátí a jsou přijati. Nejsou potrestáni navzdory tomu, co rozhlašují buržoazní média. Něco jiného jsou případy špionáže, což je protistátní zločin. Pro jednoho, který uteče, každým dnem tisíce a tisíce prokazují oddanost režimu.
Proč severokorejská vláda neumožňuje svým občanům cestovat do zahraničí?
Severokorejci mohou do zahraničí cestovat, ale vždy za určitým účelem, který musí být určen a schválen vládou. Navíc je cestování drahé a v současné době může být uhrazeno pouze ze státních prostředků. V budoucnu, za lepší hospodářské situace budou Severokorejci schopni cestovat volně.
Navštívím-li Pchjongjang, mohu mluvit s lidmi?
Ano, pokud budu s vámi.
Cizinci, kteří Severní Koreu navštíví, musí být vždy doprovázeni oficiálním průvodcem, jenž je nikdy nenechá o samotě. Proč?
Protože je lidé neznají a z bezpečnostních důvodů musíme udržovat určitý odstup. Každým dnem se Spojené státy snaží infiltrovat agenty do naší země, ničit nás a naše hospodářství svou propagandou. Američané neustále omezují naše obchodní vztahy s cizími zeměmi. V nastalé situace permanentního útlaku na všech úrovních se musí tak malá a ekonomicky křehká země jako Severní Korea bránit vůči neustálým útokům. Severokorejci jsou již unaveni lží a falší.
Proč v KLDR není žádná opozice vůči vládě? Jak to, že jste nikdy neslyšel nesouhlasné reakce s linií strany?
Protože důležitou součástí našeho socialismu je koncept jednoty, která všechny vede k práci pro společnou věc. V Severní Koreji máme ideologii, která už od útlého věku v člověku rozvíjí náklonnost k tomuto druhu společnosti, takže každý chce být zapojen. Klíč k vítězství leží v zamezení pronikání antisocialistické propagandy a především ve výchově nových generací. Neuslyšíte nesouhlasné hlasy, jelikož se nikdo nepokouší vnucovat svoji představu okolí.
Ale každý má pravděpodobně odlišné názory na politickou a společenskou situaci. Proč nemohou být veřejně vyjadřovány?
Ale ovšemže mohou, pokud lidé respektují své instituce. Nemůžeme si dovolit prát špinavé prádlo na veřejnosti. Stížnosti mohou být předkládány místnímu politickému reprezentantovi, který je v případě nutnosti postoupí dál, buď v rámci strany anebo Lidovému shromáždění. Člověk nebude nijak postižen, je-li jeho stížnost zdvořilá. Netolerujeme však rozdmychávání sociálních nepokojů, novověrectví, konflikty mezi náboženskými skupinami.
Uprchlíci a dokonce někteří přední představitelé režimu potvrzují přítomnost husté sítě koncentračních táborů na území KLDR. Co je to za tábory a kdo je v nich vězněn?
Žádné koncentrační tábory zde nejsou. Existují rozsáhlá území, kde lidé společně pracují, ať už v družstvech či ve zvláštních skupinách na těžbu dřeva. Nejsou to ale žádní vězni. Výpovědi tzv. uprchlíků jsou slušně zaplaceny těmi, kdo mají na šíření takovýchto lží zájem. Kdo hovoří o koncentračních táborech, dělá to pro peníze. Stává se, že někteří jsou pro nový domov a zaměstnání v Soulu ochotni lhát.
Existují satelitní snímky oplocených táborů hlídaných dozorci.
Satelity ale nevysvětlí, oč se jedná. Můžeme vidět „něco", nikoli koncentrační tábory. Přítomnost vojáků je důsledkem toho, že v první linii nejvýznamnějších stavebních prací je armáda. Objekty, jež můžeme na snímcích vidět, jsou v mnoha případech vojenské základny a kasárna. Není možné ze satelitu takové objekty odlišit od družstev a dalších podobných staveb.
Popíráte přítomnost politických vězňů?
Jde o jev, který v naší zemi neexistuje. Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by protestoval vůči Kim Čong-ilovi ani jsem neviděl protivládní nápisy na zdech našich měst a vsí.
Nemáte-li co skrývat, proč severokorejská vláda nepovolí vstup zvláštním vyslancům Spojených národů do země? Pustil byste k sobě domů někoho, kdo vás a vaší rodinu veřejně uráží a pomlouvá? Spojené národy i Amnesty International se bez jakékoli znalosti reality naší země opovažují publikovat zprávy, které poškozují naši pověst. Kým jsou tyto organizace placeny?
Domníváte se, že jsou v Severní Koreji dodržována lidská práva?
Ano.
A jaké je vaše pojetí lidských práv?
Každý bez výjimky má právo na uspokojení svých základních potřeb - bydlení, jídla, práci, života v míru, harmonii a štěstí. Tohle jsou z našeho pohledu základní lidská práva.
A co svoboda projevu, tisku, pohybu, sdružování?
Nemůžete mít všechny. Je nezbytné obětovat individualismus ve prospěch společnosti. Kromě toho je pojetí svobody úzce spjato s ekonomickými možnostmi lidí a jako takové je čistě teoretické; osmdesát procent světové populace z ní nemá a nemůže mít užitek.
A svoboda vyznání?
V KLDR je garantována.
Jsou v současnosti v Severní Koreji třídní nepřátelé?
Ani ne tak třídní nepřátelé, jako spíše lidé, kteří se dopouštějí chyb a musejí být převychováni. Uzná-li občan svou chybu, například v případě korupce, a veřejně se omluví, je mu odpuštěno. Může být ale potrestán na pracovišti v rámci svého zaměstnání.
Takže schůze, na nichž se viníci sami obviňují a jsou druhými ideově vychováváni, nejsou minulostí?
Vůbec ne. Děje se tak hlavně na pracovištích a stranických schůzích. Idea je taková, že každý jednotlivec je nedílnou součástí velké rodiny a musí nést odpovědnost před ostatními.
Jaký je váš osobní názor na trest smrti? V jakých případech je v Severní Koreji uplatňován?
Jsem proti němu. V Severní Koreji oficiálně existuje, ale je užíván jen zřídka, pouze v případech špionáže a sabotáže.
Pokračování ve druhé části.Přeložil, úvodem a poznámkami opatřil Ladislav Zemánek
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára